POHÁDKA O HOLČIČCE, CO ZACHRÁNILA SVĚT

Znáte tu pohádku o holčičce, co zachránila svět? Jedna holčička přišla do města, kde se na ní všichni mračili, neměli jí ani sebe rádi. Holčička se rozhodla, že je to naučí. Na všechny se usmívala, pekla jim jahodový koláče a stávala se hrdinkou. Až se všichni ve městě změnili. Holčička se potom vydala do dalšího města a dalšího a dalšího, až obešla celý svět a udělala ho lepším.

Ta holčička byla opravdu hrdinka. Protože dokázala být pořád sama sebou. Moje holčička, ta malá Verun, se někam ztratila. Nemůžu jí najít. Kdyby to šlo, vezmu si baterku, zalezu si k sobě do těla a budu jí hledat a hledat v každý kolenní jamce a v každý jednotlivý buňce. Moje malá Verun tam někde je. Ja jí cítím. Zvu Vás na cestu, jak se stát sama sebou.

Víte, všichni to máme pořád před očima. Když se miluješ, není co řešit. Buď svá. Pro mě jsou to jenom hesla. Musím si na věci šáhnout. Umím si představit jen to, čemu věřím. Hlavou nebo srdcem. Nebo třeba i nosem a zadkem. Jsem připravená vošahat se a najít vlastní modly.

Dáme si úkol. D.Ú. Pamatujete? Strana 42, cvičení 3. Kdo nemá úkol, je horší. V naší škole nebude nikdo horší. V naší škole prostě jsme. Škola bude život a úkol bude ten malý úsměv v koutku rtů, záchvěv štěstí pod levým prsem. U mužů to může být houknutí v šourku anebo srdečný hrdelní smích.

Jak najdeme ty malý Verun, Aničky, Markétky, Žofinky a Teodorky? Všechny ty malý ženy? Budeme to zkoušet jako ta holčička v tý pohádce. Budem dělat samy pro sebe to, co hledáme u druhých.

Já jsem dneska začala. Můj muž je věčně na trénincích, na mistrovstvích, na zápasech, v sauně, v posilovně, zkrátka věčně někde v prdeli. A já mu to hlavou přeju, ale srdce si stýská a mě to už otravuje. To, že jsem zapomněla být sama sebou. A tak jsme si dneska s mým nejmladším mužem udělali den jinak. Nevařila jsem a neuklízela. Nezůstali jsme doma jen čekat. Šli jsme ven. (Pamatujete si, kdy jste šly jen tak ven? Bez „musím něco zařídit“, bez cíle?) Dali jsme si čerstvý džus, svezli se v autíčkách za desetikorunu (ještě, že jsem tak malá), dali si koblížek (ten z tý pohádky!) a taky jsme tu pohádku naučili jednu milou ženu.

A potom večer, když se udělalo takový to ticho, co se občas večer dělá, jsem poslouchala hudbu a narazila na kapelu Fazerdaze a jejich song Little uneasy. A bylo to přesný. Protože ono to je little uneasy.

Budu ráda, když si se mnou zkusíte udělat něco jinak, být trochu šťastnější a ženštější a takový, jaký chcete. Jo, a já jsem Verun. A Vy?

PS: Líbí se mi hledat krásu v obyčejných věcech. Hledat, za co stojí žít. Moje inspirace pro Vás:

V drogérii na konci ulice prodává stoletá paní, co má ruce jako papír. Mýdlo balí do papírových sáčků tak něžně, jako by to byla největší svátost na světě.

(Pro)milovaná sobota.

Na chalupě dozrávají lesní jahody. Voní tak sladce, že už při nadechnutí mám plnou pusu cukru.

Napsat komentář